Poslední korespondenční lístek

Skupina osmdesáti osmi dětí odvlečených z Lidic je uvězněna v prostoru bývalé textilní továrny v Lodži - Litzmannstadtu. Několik šťastných chlapců a děvčat je vybráno na převýchovu a ostatní dostávají korespondenční lístky a obyčejnou tužku, aby napsaly vzkaz někomu z rodiny. Děti mučené hladem, zimou a nedostatkem elementární hygieny píšou úpěnlivé prosby: „Milá tetičko, přijměte ode mě srdečný pozdrav z Polska. Prosila bych vás o nějaké šaty anebo spodní prádlo. A pošlete mi hřeben nůž a punčochy...“ píše Marie Pitínová tetě Kvasničkové do Prahy. „Pošlete to co nejdřív, protože nevím, kdy odsud pojedem.“ Skupina byla opravdu hned nato odvezena do Chelmna a zde byly děti usmrceny v pojízdných plynových komorách. Když lístky došly adresátům, nikdo z odesílatelů už nejspíš nebyl naživu. Proč je nacisté nechali lístky napsat, ptá se dodnes bratr Marie Pitínové Jiří, který válku přežil jako kojenec. A má jedinou odpověď: „Lístky měly být důkaz, že je s nimi všechno v pořádku, aby tady lidé v protektorátu byli klidní. Lístek je ze 4. července, to znamená, že v té době ještě byla živá. Respektive nemusela být, protože to je datum na razítku.“ Lístek je jeho jedinou vzpomínkou na starší sestru.