Bití bejčákem se nedá vydržet
„Bory byly nejhorší,“ vzpomíná kněz Antonín Huvar, který v padesátých letech prošel třinácti komunistickými věznicemi. Nelidské zacházení ze strany dozorců bylo správou věznice podporováno. Na obzvlášť kruté bití „bejčákem“ od bachaře Walmy vzpomíná Antonín Huvar nerad: „V jedné ruce měl pistoli a v druhé bejčák. To se nedá vydržet. Pendrek, to je hračka. Mě mlátili i pendrekem, po tom máte takové šišky z toho, černé. Barva se za tři měsíce vymění, to máte normální, to se vsaje. Ale bejčák, to je i smrtelné. A zvlášť když vás ještě do čerstvé rány zase přišel mlátit, tak to jste byl vyřízený. To se nedalo vydržet.“ Fyzickými následky bití bejčákem trpěl Antonín Huvar do konce života. „Ti bachaři, to byli prasáci, ti neměli s lidským nic společného. Vzpomínám si, jak dobíjeli kluka v cele vedle mě. A ty jejich manželky, které bydlely v paneláku naproti, to slyšely a řvaly ještě: ,Jenom jim dejte, těm sviním, co nám chtějí rozbourat republiku, přidej jim, přidej jim...‘ Toho kluka bachaři zabili.“
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.