Lidické děti v Lodži

Do průchozího tábora v Lodži v červnu a červenci roku 1942 přijíždí dvě skupiny dětí. Nesmějí přijít do styku s ostatními lidmi v táboře, jsou přísně odděleny a hlídány v 1. patře jedné z bývalých továrních hal. Jsou to lidické a ležácké děti, které mají za sebou zatím nejstrašnější chvíle svého krátkého života. Nacisté je doslova vyrvali matkám z náručí. Jsou mezi nimi děti různého věku od jednoho roku do patnácti let. Jsou špinavé, hladové a vystresované. V hale spí na betonu, je jim zima. Na krku jim visí cedulky se jmény. Je ticho, děti už nejsou schopny ani pláče. Emilie Chválová byla tehdy devítiletá holčička a vzpomíná na podmínky v táboře: „Jednou za den nás nechali jít na dvůr, tam byl kohoutek s tekoucí vodou. Museli jsme se hlavně postarat o ty nejmenší. Ti ještě neuměli ani chodit a nosili plínky. Umyli jsme jim zadečky a přeprali prádlo. A protože jsme pro ně nic neměli, tak jsme jim dávaly svoje trička a košilky místo čistých plenek. Hygiena tam nebyla žádná.“ Emilie Chválová byla jedna z těch, které byly vybrány na převýchovu. „My jsme slyšeli, že tam děti zabíjejí. Tak když nás devět vybrali, tak jsme říkali: ,Děvčata a kluci, ahoj, asi nás zabijou, ale nedá se nic dělat.‘ A ono to bylo úplně naopak.“ Drtivá většina lidických dětí totiž putovala přímo do Chelmna, kde byly s největší pravděpodobností usmrceny plynem. Emilie Chválová zemřela v lednu 2012.