Ticho nás spojilo víc než proslovy
Vladimír Merta, jeden z nejslavnějších písničkářů osmdesátých let, se během revolučních dní v listopadu 1989 ocitl na přeplněném Václavském náměstí, na balkoně budovy Melantrichu. „Hrál jsem písničku ,Kecy‘, která začíná: ,Jsem špatný člověk, který slouží dobré věci, kecy, kecy, kecy...‘ Chvíli jsme refrén ,kecy‘ zpívali potichoučku, prosil jsem lidi, aby ukázali, jak jsme ukázněný. Dav šeptal, měl jsem slzy v očích. To hrozivé, napjaté ticho nás spojilo víc než proslovy. Pak všichni hrozivě přidali. Na plné pecky, jako že s námi nehnou, umíme zařvat, Václavákem to burácelo na všechny strany! Když jsem se prodíral davem, nikdo mě nepoplácal po zádech, neřekl třeba ,hrál jsi dobře‘ nebo něco podobného jako na koncertech. Nikoho to už nezajímalo. Lidé byli tak plni svého prožitku nalezené svobody. Éra písničkářů jako zprostředkovatelů, katalyzátorů nálad skončila. Paradoxně jsem si to uvědomil pár hodin poté, co mi naslouchalo největší publikum mého života.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Vladimír Merta
Vladimír Merta se narodil 20. ledna 1946 v Praze. Patří mezi slavné písničkářské hvězdy v éře normalizace. Společně s dalšími folkovými zpěváky (např. Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem) se stal pro tisíce lidí symbolem odporu proti komunistickému režimu. Jeho otec Augustin Merta byl válečným veteránem z 2. světové války ze západní fronty. Ve svobodnější atmosféře konce šedesátých let pobýval Vladimír Merta nějakou dobu v západní Evropě. Vystudoval dvě vysoké školy – architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU. Od sedmdesátých let začal veřejně vystupovat jako folkový písničkář. V květnu 1972 spoluzaložil volné umělecké sdružení Šafrán, roce 1977 sdružení rozprášila StB. Zatímco společná LP deska sdružení Šafrán vyjít nesměla a celý hotový náklad byl na příkaz StB zničen, sólovou desku se Vladimíru Mertovi koncem sedmdesátých let vydat podařilo. Po celé období normalizace ho pronásledovaly zákazy vystupování a šikana tehdejších kulturních dohlížitelů. V poněkud uvolněnější atmosféře druhé poloviny osmdesátých let, kdy se „chození na folk“ stalo masovým vyjádřením občanského postoje, byl Vladimír Merta jednou z nejpopulárnějších, zároveň také osobně nejstatečnějších a umělecky nejinvenčnějších osobností tohoto hnutí. Vedle kariéry písničkáře byl aktivní i v dalších oborech, psal scénáře, režíroval. Přes dvacet let také vystupoval s rodinnou skupinou Mišpacha, interpretující židovský folklor. V listopadu 1989 se účastnil organizačních setkání v Realistickém divadle a Činoherním klubu, z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze hrál pro desítky tisíc demonstrantů. Stal se tak jedním z aktérů pádu železné opony v Československu. Vladimír Merta založil vlastní hudební a knižní nakladatelství ARTeM. Pravidelně koncertuje, doprovází zpěvačku Janu Lewitovou. Učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU. Píše scénáře a natáčí dokumentární pořady.
