Horší a nejhorší vzpomínky

V listopadu 1944 byla rodina paní Marie Kormanové internována v táboře v Dunici nad Váhom. „Vedli nás tam pod samopalama. Pamatuji si jako dnes, že to byly takový nízký podlouhlý baráky a v nich palandy, ze kterých nám jen koukaly hlavy. Tolik nás tam bylo, jeden za druhým, že tam ani místečko nebylo. Chlapi byli na jedný straně a ženský s dětma na druhý straně, tak nám vzali tátu.“ Nejhorší vzpomínky má paní Kormanová na Farbára, táborového kápa romského původu. „Bylo to krutý. Co dělali s našima ženama! Svlékali je, bili, polévali studenou vodou. To se nedá vypovědět, co se tam dělo. Bylo to hrozný. A tohle vedl Rom, který to dostal za úkol od Němců, a tak nás mlátil. Němci ho tam dosadili jako bachaře. Pamatuji se, že se jmenoval Farbár. Na rozdíl od Němců nás mlátil. Jestli za to byl placenej, to nevím. Pamatuji se, že když jsem šla jednou prosit o jídlo, tak mě praštil pendrekem, až jsem upadla.“ Paní Kormanová si dodnes vybavuje děsivé scény, kdy si němečtí vojáci v táboře vybírali hezké ženy a znásilňovali je. „Víte, dřív byly hezký holky. Jako moje švagrová, manželka bráchy, to byla krasavice. Byla v pátém měsíci těhotenství. Chytili ji, znásilnili, a ta tam zůstala... Tam toho bylo, no hrůza. Když viděli Němci hezkou holku, tak ji chytili a zatáhli dolů, kde byl takový kryt a tam je znásilňovali. Hezké ženy se pomazávaly sazema, aby je Němci nezatáhli.“