Jsi mladá, natrhej to zubama

Jarmila Bočánková byla ve svých sedmnácti letech odsouzena na čtyři roky za velezradu a vyzvědačství. Několik měsíců trestu strávila ve věznici v Hradci Králové. Hygienické podmínky zde byly žalostné a pro dívky velice nepříjemné hlavně v období menstruace. Když paní Bočánková požádala bachařku, zda by jí poskytla vložku nebo kus vaty, bachařka hodila do cely starý a hrubý kabát. Když se jí paní Bočánková zeptala, co s ním má dělat, odpověděla: „,To si natrhej na kousky, to potřebuješ pro tu svoji věc.‘ Já jsem říkala, že nemám ani nůžky, tak jak to mám udělat. ,Vždyť máš zuby, vždyť si mladá, tak si to natrhej.‘“ Dívkám se kabát podařilo rozcupovat, ale při docházení do zaměstnání, pěšky přes celé město, improvizovaná vložka rozhodně neplnila svůj účel. „Krev nám tekla po celých nohách až do ponožek, to bylo zlý.“ Z Hradce Králové byla Jarmila Bočánková převezena k výkonu trestu ještě do Kostelce nad Orlicí a poté do Lnářů u Blatné. Dodnes si není vědoma žádného reálného důvodu, za který by měla být s rodinou odsouzena. Křivdy, které se jí staly, již odpustila a snaží se žít současností. Je ale jedna věc, kterou nikdy neodpustí: „Všechno jsem ochotna odpustit, ale nikdy komunistům neodpustím, že když jsem byla mladá, že mi chlapec docela obyčejně lidsky neřekl: ‚Mám tě rád.‘“