Fackující dělník z ČKD

Bývalý dělník ČKD Jaroslav Řičica se roku 1947 takříkajíc „politicky zorientoval“: vstoupil do KSČ, na vlastní žádost se stal výslechářem OBZ. Působil i ve vyšetřovně u loretánského Domečku. Jako první dostal na starost případ Sedláčka. „To je blbost! Já jsem ho vůbec nemlátil, to lže,“ hájí se Řičica proti obvinění, že vězně fackoval a tloukl pendrekem. Ve vyšetřovně prý zapisoval jen to, co Sedláček diktoval. Co tento voják spáchal, si ale nepamatuje. Po několika minutách rozhovoru vysvětluje, že tenkrát vyšetřoval převážně zběhnutí do ciziny, nedovolené ozbrojování, ohrožení státního tajemství. Dobu komunismu nepovažoval za totalitní, ale přiznává, že co někdejší vězni popisují, asi opravdu zažili. Věděl o metodách kolegů, ale sám se však prý násilí na vězních nedopouštěl. S někdejším velitelem Domečku a později odsouzeným Perglem se znal prý „jen ze služby“. Ničeho nelituje a odvolává se na ztrátu paměti. Po roce 1989 byl vyšetřován, ale u výslechu na Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu mu stačilo opakovat, že si prý prostě nic nepamatuje. Jeho případ se před soud nedostal.