Pod podlahou jsme skrývali partyzána
Jan Mastný pocházel ze statku čp. 34 v Úboči. Jeho rod na gruntu hospodařil již od 17. století. Za tu dobu předkové prožili řadu válečných konfliktů a naučili se, jak je bez úhony přežít. Pro případ nouze dokonce zbudovali v domě tajný úkryt – sklep schovaný pod podlahou a kobercem, o kterém nikdo nevěděl. Skrýš využili Mastní i za druhé světové války. Několik dnů a nocí v ní skrývali českého partyzána. Dramatické chvíle zažili na jaře 1945, kdy Janův bratr Vojtěch našel v lese tři ruské zajatce, kteří uprchli z transportu. „Ukryli jsme je ve stodole na vodru [patře], kde se skladovala sláma. Nosili jsme jim tam jídlo. Jenže do vesnice přišli ustupující Němci a museli jsme je ubytovat. Dole na mlatě spali Němci a nahoře tři utečenci. Bylo to riskantní,“ vzpomíná Jan Mastný. Němečtí vojáci uprchlíky naštěstí neobjevili, po dvou dnech odjeli a Rusové se dočkali konce války.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Jan Mastný
Narodil se 24. června 1925 v Úboči na Domažlicku. Vystudoval zemědělskou školu v Klatovech a Vyšší zemědělskou školu družstevní v Praze. Byl zaměstnán u smíchovsko-zbraslavského družstva a po vojně pracoval ve stavebnictví. V březnu 1952 zatkla Státní bezpečnost jeho rodiče a oba starší bratry, v dubnu je následoval do vyšetřovací vazby i Jan. V červenci 1952 jej Okresní soud v Domažlicích odsoudil ke třem letům vězení a propadnutí veškerého majetku za pobuřování proti republice, kterého se měl dopustit tím, že v přítomnosti svých rodičů poslouchal západní rozhlas. Trest si odpykal v lágrech Prokop a Ležnice na Hornoslavkovsku. Roku 1954 byl podmíněně propuštěn při amnestii. Jeho příbuzní byli za údajné trestné činy sabotáže, nedovoleného ozbrojování, sdružování proti republice a pobuřování odsouzeni: otec k 10 letům vězení, matka k osmi letům vězení, bratr Josef Vojtěch byl odsouzen k osmi letům vězení a bratr Václav k 10 letům vězení. Po propuštění pracoval Jan jako řidič u firmy „Posista stavba silnic a železnic“ a od roku 1958 v hrudkovnách v Ejpovicích. Po zastavení hrudkoven přešel na výrobu teplovzdušných sušáren, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1985.