Zdálo se, že Pardubice hoří

K nejděsivějším zážitkům Josefa Vinaře patří noční nálet na Pardubice, k němuž došlo 22. července 1944 krátce po půlnoci. Město se během půl roku stalo terčem tří spojeneckých náletů, ale tento první byl nejničivější. Cílem britského letectva byla Fantova rafinerie (dnešní Paramo), kde Němci skladovali pohonné hmoty. Došlo ovšem k fatálnímu omylu. "Značkaři" místo továrny označili světlicemi civilní prostor mezi řekou Chrudimkou a dnešní pardubickou věznicí. Bombardování si vyžádalo 43 civilních obětí. Devítiletý Josef se spolu se svým bratrem, tetou, strýcem a dalšími obyvateli domu ve Smilově ulici krčil na dřevěné lavici a úzkostlivě pozoroval pytlem zakryté okno. "Padající pumy vydávaly svištivý zvuk. Měli jsme dojem, že dopadají na nás, ale Pardubice byly zasaženy z druhé strany, protože se netrefili do Fantovky a místo toho rozbili vilovou část,“ vzpomíná po letech na chvíle hrůzy. „Pumy postupně začaly dopadat blíž ke středu města a nejbližší zasáhla dům řezníka Žáčka, který stál asi 40 metrů od nás. Po dopadu každé bomby se zatřásla země i dům, tlaková vlna zvedla pytel v okně, který odkryl oblohu a zdálo se, že Pardubice hoří. Tuším, že jsem držel tetu za ruku, a viděl jsem, že všichni mají strach. Měli jsme štěstí, že nikdo z těch lidí, kteří tam byli, nepropadl hysterii." Nacisté zneužili tragického omylu Spojenců k propagandě proti jejich armádám a uspořádali pak velkou tryznu na Pernštýnském náměstí.