Pracovat venku bylo štěstí
Jana Dubová se jen tak tak vešla do skupiny asi stovky dívek, které se dostaly z Osvětimi po několika týdnech pryč. Byly vybrány na práci v továrně na zpracování lnu v Merzdorfu (polsky Marciszów). „Tam na nás čekaly miliardy štěnic. Nedal se schovat kousek chleba do rána, protože do toho nalezly štěnice. A štěnice šíleně smrděj, šíleně.“ Paní Dubová měla štěstí, že se dostala k práci venku, i když šlo o těžkou dřinu. „Vykládaly jsme vagony, nakládaly len na fůry, uhlí jsme vykládaly, čili mužská práce, že…“ Protože pracovala venku, dostala tehdy kalhoty a nemusela trávit zimu bez punčoch. Dívky pracující venku měly trochu větší příděl chleba a byly otužilejší a tím pádem o něco zdravější. V zimě pracujícím ženám občas přimrzaly ruce k vidlím. Jana Dubová vzpomíná na jednu z dozorkyň, které se přezdívalo „Vdovička“. Snažila se dívkám pomáhat. V mrazech jim sehnala rukavice, které si dívky mezi sebou půjčovaly, nebo je na chvíli zavedla do stodoly, kde hladové vězeňkyně snědly alespoň pár lněných semínek.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Jana Dubová
Jana Dubová, rozená Hellerová, se narodila 30. srpna 1926 v Praze. Pocházela z české židovské rodiny. Po okupaci Československa ji otec přihlásil do záchranné akce sira Nicholase Wintona, který organizoval odjezd dětí do bezpečí Anglie. Už se na ni ale nedostalo. V dubnu 1942 musela s rodinou nastoupit do transportu do Terezína. V Terezíně Jana Dubová zůstala až do podzimu 1944, kdy byla zařazena do transportu mířícího do Osvětimi. Tam byla hned po příjezdu poslána na smrt její matka. Asi po třech týdnech v Osvětimi byla Jana Dubová vybrána na práci a s dalšími ženami odvezena do vesnice Merzdorf, kde pracovaly v továrně na zpracování lnu. Byly tam těžké podmínky, málo jídla a obtížná práce, ke konci války také epidemie tyfu. Paní Dubová se hned po osvobození tábora Rusy vydala s několika přítelkyněmi pěšky domů, šly hned za frontou. Návrat do Prahy byl těžký. Z celé její rodiny, asi 30 lidí, přežila jen ona a její sestra. Po válce se provdala za svého přítele, kterého znala z Terezína a který rovněž přežil holocaust. Vystudovala Státní grafickou školu a živila se užitou grafikou. Jana Dubová vytvořila také cyklus obrazů Sny o mrtvých, ve kterém ztvárnila své vzpomínky.
