Svá zavazadla už jsme nikdy neviděli
Na jaře roku 1942 dostala Jana Dubová s rodinou předvolání do transportu. S sebou si směli vzít 50 kg zavazadel, včetně „bettrole“ – stočené deky s polštářem. Dostavit se měli na shromaždiště na starém výstavišti v Holešovicích, do objektu na místě dnešního Parkhotelu. Strávili tam krušnou noc na zemi ve staré hale spolu s tisíci dalších lidí. Druhý den ráno je odvedli na blízké nádraží Praha-Bubny, odkud jeli vlakem do Terezína. Zavazadla, která při shromažďování odevzdali, už nikdy neviděli. Zůstalo jim jen to, co si nesli v ruce. „To byla ta bettrole a snad nějaký jídlo, nějaká vesta…, bylo to 24. dubna čili léto před námi, no ale na zimu jsme neměli vůbec nic.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Jana Dubová
Jana Dubová, rozená Hellerová, se narodila 30. srpna 1926 v Praze. Pocházela z české židovské rodiny. Po okupaci Československa ji otec přihlásil do záchranné akce sira Nicholase Wintona, který organizoval odjezd dětí do bezpečí Anglie. Už se na ni ale nedostalo. V dubnu 1942 musela s rodinou nastoupit do transportu do Terezína. V Terezíně Jana Dubová zůstala až do podzimu 1944, kdy byla zařazena do transportu mířícího do Osvětimi. Tam byla hned po příjezdu poslána na smrt její matka. Asi po třech týdnech v Osvětimi byla Jana Dubová vybrána na práci a s dalšími ženami odvezena do vesnice Merzdorf, kde pracovaly v továrně na zpracování lnu. Byly tam těžké podmínky, málo jídla a obtížná práce, ke konci války také epidemie tyfu. Paní Dubová se hned po osvobození tábora Rusy vydala s několika přítelkyněmi pěšky domů, šly hned za frontou. Návrat do Prahy byl těžký. Z celé její rodiny, asi 30 lidí, přežila jen ona a její sestra. Po válce se provdala za svého přítele, kterého znala z Terezína a který rovněž přežil holocaust. Vystudovala Státní grafickou školu a živila se užitou grafikou. Jana Dubová vytvořila také cyklus obrazů Sny o mrtvých, ve kterém ztvárnila své vzpomínky.