Bály jsme se a chtěly jsme domů
Koncem roku 1944 byla osmiletá Alžběta pro svůj poloviční židovský původ společně se sourozenci transportována do židovského ghetta v Terezíně. Vzpomíná, že mezi dětmi panoval velký strach. „Všichni jsme byli vyjevení, zakřiknutí, protože jsme nevěděli, co se s námi děje. To víte, devět let a poroučí vám Němky. Bylo tam také hodně pláče. Měli jsme velký hlad, byli jsme děti, které měly růst.“ Hned první den v koncentračním táboře byli sourozenci rozděleni do jednotlivých budov. Malá Alžběta zůstala se svou mladší sestrou Marií v takzvaném kinderhausu. Děti trpěly zimou, hladem a byly neustále šikanovány. Musely se například dívat na popravu své vychovatelky Hely, kterou nacisté zabili jen proto, že učila děti česky. Těsně před osvobozením Terezína němečtí dozorci i vychovatelky utekli a děti zůstaly v pevnosti samy bez jídla. Obě sestry se proto rozhodly, že půjdou domů do Loštic, a pevnost opustily. Dva dny potom zůstaly samy v blízkém parku. „Tak jsme si ustlaly na jedné lávce. Chytly jsme se a spaly. Představte si, v květnu, dvě malý děcka a nikdo si nás nevšiml, protože každej se staral sám o sebe,“ vzpomíná Alžběta Dostálová. Shodou náhod je našel otec, který se vracel z koncentračního tábora. „A najednou – toto byl zázrak, já si to nedovedu představit, jak je to možný. Táta se vrátil z Německa, hledal nás a našel.“
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.