Tady všichni chcípnete!

Luboš Hruška do leopoldovské věznice, která tehdy patřila k nejhorším v celém Československu, přijel v létě 1952. Nejprve přišlo na řadu převlékání: „Kdo měl lepší košili nebo pulovr, bachaři to klidně na sebe navlíkli: ‚Vy už to nikdy nebudete potrebovať.‘ Náčelník Bálint nás přivítal slovy: ‚Tady je pro vás likvidační tábor, tady všichni chcípnete!‘ To byl začátek opravdu likvidačního tábora. Hned ten první den s náma začli tak cvičit, že ty starý pánové – přískokem, plížením, kačení pochod – ti staří generálové, plukovníci, každej druhej nemocný srdíčko, za chvíli samozřejmě omdleli. Polili ho vodou, on se probudil – ‚Tri sta drepov!‘ Neznali jinou číslovku než tri sta. To víte, ten udělal tři čtyři dřepy a omdlel znova. Tak to byl začátek našeho vyhlazovacího tábora.“ Pan Hruška byl zpočátku rok sám na cele. Vězni trpěli šikanou bachařů i nedostatkem jídla. „K obědu hrst koňskejch bobů, k večeři hrstka bramborovejch sraček. Zkrátka a dobře, za tři měsíce jsme každej shodili 25–30 kilo.“ Luboš Hruška se celý rok nedostal z cely. „Pět kroků tam, pět kroků zpátky – musíš chodit, nesmíš se zastavit, nesmíš si sednout, nesmíš si lehnout. Tak od šesti do devíti. To jste hladovej, utahanej, udřenej, takže si klucí i sedli nebo i lehli. Jenže šli do korekce, což znamenalo dva dny nic k jídlu, třetí den poloviční dávka.“