Dnes nás budou stěhovat

Tři vesnice na jižní Moravě byly až do konce čtyřicátých let osídleny chorvatským obyvatelstvem. Z politických důvodů se stala jeho přítomnost v moravsko-rakouském pohraničí po roce 1948 nežádoucí a Chorvati byli vysídleni. Chorvatský živel v původních vesnicích zanikal postupně. Marie Čtvrtlíková vzpomíná, jak jí coby malé holčičce pomalu začalo docházet, že se děje něco zlého: „Když stěhovali strýce Jurdiče, jeho dceři Anně byly dva roky. Ta tak plakala, když jí nakládali postýlku, že postýlka jde pryč! Takto vystěhovali celou naši rodinu, všechny příbuzné, zůstal už jen dědeček a my.“ Vysídlování Chorvatů probíhalo v několika vlnách mezi lety 1948–1951 a ti, kteří ve svých domovech ještě zůstávali, až do konce doufali, že se jim neodvratný osud vyhne. „Pak jsme ale dopis, že se máme stěhovat, dostali i my. Ten den jsem byla v Drnholci, ale zdálky jsem slyšela, jak k nám jedou auta. Přes pole jsem pak utíkala, abych byla co nejrychleji u maminky. Přišla jsem domů, matka měla zaděláno na buchty, ještě je dopekla a mně povídá: ,Běž ještě hodit kravám.‘ Tak já jim jdu dát nějaké to seno, ale ti, co nás stěhovali, zrovna házeli seno na auto. A ten jeden udělal: ,Vem ji na ty vidle a hoď ji tam taky!‘A tohle pak ve mně zůstalo.“ Smířit se se ztrátou domova bylo pro Chorvaty velice těžké. Do obcí, ležících v pohraničním pásmu, měli po dlouhá léta také zakázáno vstoupit.