Třasák, to bylo z bláta do louže

Zdeňka Kovaříka v roce 1951 odsoudili a poslali na Jáchymovsko těžit uran. Nejprve byl asi na pět měsíců umístěn na pověstnou „věž smrti“ v táboře „L“. „Ruda se třídila podle kvality a ta nejkvalitnější se drtila na granulát zhruba pět milimetrů. Pak se nakládala do barelů, což byla velice namáhavá práce, protože každej barel musel mít minimální váhu šedesát kilo. Každá přivezená ruda ovšem nebyla tak kvalitní, a celkově proto vážila méně. To se potom muselo dobíjet kladivama, což byla opravdu otrocká práce. Pak se tam dal třasák, ale to bylo z bláta do louže. Ruda se natřásala a tím se maximálně zvyšovala prašnost. Neměli jsme žádné respirátory, žádný brejle, takže každou chvíli měl někdo zánět spojivek. Jakákoli rána, když se někdo třeba škrábnul, hnisala. Já sám jsem měl rozdrásanou ruku. To jsem měl úplný vředy.“ Úpravna rudy představovala jedno z nejhorších pracovišť na Jáchymovsku. „Když bylo v zimě venku patnáct stupňů pod nulou, uvnitř stálo deset metrů ode dveří šest kluků do půl těla. Bušit kladivama do barelů byla ukrutně namáhavá práce, takže když jsme si nechali košili, během pěti minut byla propocená. Bejt v ní nešlo, protože v průvanu na nás prakticky mrzla.“