Jak jsem tam spal, nevím
Zdeněk Kovařík byl po zatčení převezen do hradecké věznice. „Byl jsem půl roku na samotce. Místnost měla asi třikrát dva metry. Ráno v 5:30 zazvonil budíček, musel jsem se rychle umejt a celej den chodit. Když jsem tam přišel, byla tam krásná čistá červená xylolitová podlaha, a když jsem po půl roce odcházel, byly pod oknem a u dveří vydřený půlmetrový kolečka až na beton, jak jsem se otáčel. Tam jsem nachodil stovky kilometrů. Nesměl jsem si sednout, lehnout – chodit, chodit, chodit.“ Do vedlejší cely umístili Kovaříkova kamaráda ze skautu, Zbyňka Škalouda. Vyšetřovatelé zřejmě doufali, že tak získají ještě další informace k procesu. Kluci se domlouvali pomocí morseovky. Bachaři je při tom chytili. „Dali mě do temnice. Jak jsem tam byl dlouho, nevím. Nebyl tam rozdíl mezi dnem a nocí, asi deset až dvanáct dní. Čtyřiadvacet hodin tam byla tma. Světlo jsem viděl, jen když otevřeli okýnko ve dveřích nebo mě vedli k výslechu. Bez deky, bez spaní, nic. Aby se člověk nemohl opřít o zeď, byla nahozená hrubou omítkou. Když jste se opřel a náhodou se vám smekla ruka, rozedřel jste si kůži až do krve. Jak jsem tam spal, nevím. Vím, že jsem se několikrát probudil na zemi.“ K vazbě patřily i výslechy. Postupně na ně vyčlenili místnosti přímo v hradeckém kriminále. Konaly se většinou v noci. „Najednou ve dvacet tři hodin zarachotily klíče a šel jsem k výslechu. Když vám někdo rozbije nos, vyrazí zuby, to nemá cenu popisovat. První výslech mě měl šokovat. Postavili mě do rohu, tam jsem musel do dřepu, předpažit ruce a na ty mi dali pravítko. Když jsem se podíval pod sebe, uviděl jsem kaluže krve. Snažili se o psychický nátlak. Moje cela se nacházela asi čtyři cely od vyšetřovací místnosti, takže jsem slyšel, když si tam estébáci v noci někoho vodili k výslechu. S některýma zacházeli nelidsky, bili je a týrali. Když ve tři hodiny ráno slyšíte sténání, je to psychicky náročné.“
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.