Estébáci se převlékali za kněze

Paní Honová přišla do uherskohradišťského kriminálu v roce 1950. Vyšetřovatelé na ni nasadili konfidentku a zkoušeli na ni různé léčky. Nejen na ni. Některé spoluvězeňkyně, které chodily ke zpovědi, se nevědomky vyzpovídaly estébákům. „Převlékali se podle našeho liturgického kalendáře. Velikonoční doba má jiné roucho, vánoční doba má jiné roucho, ale to oni dobře neznali. Některé ženy, jejichž vyšetřování ještě běželo, u nich ve zpovědnici byly. Pak ten podvod ale poznaly a rozhlásilo se to. Už tam nikdo nechodil.“ Vězeňská správa měla poměrně svérázné způsoby, jak odsouzené týrat. Třeba prostřednictvím jídla. „Na Vánoce jsme dostávaly slanečky, protože po nich se chtělo hodně pít, a my jsme měly málo vody. Voda ve džbáně byla na umývání i na pití, muselo se s ní strašně šetřit. Pod sprchy nám dovolili jít až za několik měsíců.“ Vězeňkyně se snažily zpříjemnit si pobyt na cele alespoň zpěvem. Ovšem nesměl být nikterak hlasitý. „Bachaři to neměli rádi, kopali nám do dveří. Nesměly jsme nějak moc, ale zpívaly jsme si. Tenkrát bylo milostivé léto, tak jsme se modlily milostivé léto.“