Kovárna stejně jako kolárna musely být u hlavní cesty

Pamětníci rádi vzpomínají na kovárnu, která stála při státní silnici – č. p. 3. Květa Erbtová, dcera posledního veselského kováře pana Fryče, vzpomíná: „Kovárna byla ne uprostřed vsi, ale u hlavní silnice, neb zde po císařské silnici jezdily převážně koňské povozy, no a ty vyhledávaly kováře zrovna tak jako koláře, který měl dílnu a domek křížem přes silnici.“ Kovář své služby vykonával za předem sjednané ceny, jež byly dopředu stanoveny nájemní smlouvou. Do dnešní doby se zachovaly nájemní protokoly z let 1880 až 1904, vždy po šesti letech obnovované. Dne 1. 10. 1921 byl celý objekt kovárny obcí prodán kováři Nedvědovi, který ve třicátých letech živnost dále prodal právě kováři Fryčovi. „Kovář hlavně koval koně, ale opravoval také vozy a práce měl vždycky dost. Opravoval lidem vše, co bylo přes kov, ať už to byly hrábě, motyky a další zemědělské nářadí, brány, válce, vykovával radlice a vyráběl kovové ploty a brány,“ vzpomíná dále pan Šverma. Paní Erbrtová ale dodává, že s dostatkem práce to zase tak jednoduché nebylo: „Tatínek sice řemeslo uměl, ale práce se musela shánět. Tak často vysvětloval mamince, že do domu mu žádná práce jen tak sama nepřijde. Ve Veselé byly dvě hospody, do jedné chodili sedláci a do druhé domkaři, a tak tatínek říkal, že práce se musí shánět, a proto se musí tam i tam.“ O tom, že se pan Fryč uměl po práci shánět a že svou práci ovládal dobře, svědčí i to, že když se rada obce 9. 4. 1936 usnesla, že mezi hlavní silnicí a rybníkem se vysází Masarykův sad, železný okrasný plot kolem sadu dostal za úkol zhotovit právě místní kovář V. Fryč, a to za 4 724,40 Kčs. Část tohoto plotu, který by dnes zřejmě tvořil spíše umělecký kovář, stále zdobí pomník v Masarykově sadu.