Kup půl litra a jdem dupat Němky

Zdeněk Růžička bydlel v Moravské Ostravě nedaleko internačního tábora Hanke a v květnu 1945 byl svědkem toho, jak si místní Češi, zejména členové Revolučních gard, ihned po osvobození vyřizují účty s ostravskými Němci. Tehdy se prý o vině a nevině často rozhodovalo na ulici. „Třeba na Nádražní třídě pracovali Němci a mlátili je při tom bejčákama,“ vzpomíná pamětník na poválečné poměry, jejichž vyšinutost mnozí nedokázali pochopit. „Lidi se zastavovali a ptali se: ,Proč ho bijete?‘ Nejvíc se pozastavovali nad tím, jak zacházeli s farářem. ,On střílel na Rusy. Je to prajzák a střílel na Rusy,‘ odpovídali jim dozorci. Poměry byly takové, že ke mně přišel jeden známý, co hlídal internační tábor, a řekl: ,Zdeněk, kup půl litra a jdem dupat Němky.‘“ Pamětník také vypráví o popravách Němců: „V té době se bolševici na Němcích naučili, že si s lidmi můžou dělat, co chtějí. Ve Standard-garážích byli nějací Němci a byli tam milicianti, kteří se ožrali a začali tam s nimi provádět psí kusy. Němci se proti nim postavili, a tak je postříleli. To se tradovalo po celé Ostravě. Lidé začali mít strach z těch lidí s červenými páskami, z členů Revolučních gard, kteří chodili a Rusům ukazovali Němce a opuštěné německé byty. I mně bylo proti mysli, že se s lidmi zacházelo takovým způsobem.“