Kde máš Tondu?
Marie Slezáková byla napojena na členy odbojové skupiny Světlana. V květnu roku 1949 navštívila svou sestru v Božicích. Její manžel poskytoval skupině finanční pomoc a ve svém domě ukrýval odbojáře Antonína Daňka. „V baráku jsme byli jen já a Tonda Daněk. Za dvě hodiny kdosi klepal na okno. Otevřela jsem ho a řekla, že sestra, porodní asistentka, není doma, že si budou muset zavolat někoho jiného. Chvíli byl klid. Tonda (Daněk) mně řekl, abych odstoupila od okna. Když jsme se oba dva podívali, bylo tam myslím deset vojenských aut s vojáky, kulomety a estébáky. Už jsme ani neměli čas něco rozebírat. Tonda viděl, že je zle, tak vletěl do dveří, natáhl pistol a už jsem jenom slyšela ,prásk, prásk‘. Volali na mě, aby šel někdo pomoct. Já jsem tomu nerozuměla, tak jsem zavřela dveře a dívala jsem se, jak to tam vypadá. Jednoho estébáka Tonda postřelil, ale když viděl, že to dál nejde, zastřelil se sám. Sestru nechali na pokoji. Všecko prakticky věděli.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Odbojová organizace Světlana
O skupině Světlana, jedné z největších protikomunistických odbojových organizací v Československu, se mluví až v posledních letech. Dodnes není její činnost dostatečně probádána. Úkolem organizace byla tvorba jednotlivých odbojových skupin, jejichž činnost spočívala především ve sběru špionážních informací, výrobě a šíření ilegálních materiálů, získávání zbraní nebo pomoc lidem při útěku ze země. Jádro skupiny tvořili partyzáni z Valašska, zapojeni však byli i lidé z jiných částí Moravy, například Brněnska, Vyškovska, Vsetínska i rakouského pohraničí. Jednou z hlavních osobností skupiny byl Josef Vávra – Stařík, který se po druhé světové válce podílel na založení Sdružení českých partyzánů. Jedním z největších Vávrových úspěchů bylo založení partyzánského svépomocného pracovního kolektivu ve Zlíně, tzv. Partkolu. Toto výrobní družstvo se mělo stát jakousi ekonomickou a sociální základnou moravských partyzánů. Sám Vávra se ujal funkce jeho předsedy a významné posty v něm zaujali i Vávrovi spolupracovníci. Jeho popularita rostla mezi moravskými partyzány, pro „vyšší moc“ však začínal být nestravitelný. Postupně jej vytlačili z pozic v ústředních partyzánských orgánech a ocitl se v izolaci. Během únorových událostí ještě učinil neúspěšný pokus založit ve Zlíně krajský akční výbor SČP a stanout v jeho čele, ale následně byl zbaven všech zbývajících partyzánských funkcí včetně předsednictví Partkolu a vyloučen ze SČP. Včas se rozhodl odejít do Francie. Dalším vedením partyzánského odboje pověřil Rudolfa Lenharda. V září 1948 Lenharda a své věrné dopisem vyzval, aby založili ilegální organizaci pojmenovanou po jeho dceři, Světlana. Skupina se postupně rozrůstala. Roku 1949 však byla infiltrována agenty StB. Od března 1949 do květnových dní roku 1950 pozatýkala Státní bezpečnost přes 400 občanů na moravsko slovenském pomezí, ale i na jižní a střední Moravě. Prokuratura spolu s vyšetřovateli StB vytvořila z členů Světlany celkem šestnáct skupin, které byly od dubna 1950 během dvou let odsouzeny v šestnácti procesech. 283 osob bylo odsouzeno k vysokým trestům. Celkově vynesl Státní soud šestnáct rozsudků smrti, z nichž třináct bylo vykonáno. O skupině Světlana byly publikovány například informace zveřejněné na webových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů nebo diplomová práce Michaely Liškové či článek na webových stránkách protikomunisticke.misto.cz.
