Spousta kamarádů uhořela

Od září 1944 byl Jaroslav Petr vězněm v nacistickém koncentračním táboře v Dessau. Vzpomíná, že v táboře panovaly otřesné podmínky a vězni do úmoru pracovali v továrně Junkers-Werke, kde se vyráběla vojenská letadla pro německou armádu. Blížil se konec války a továrna Junkers a město Dessau se staly jedním z hlavních cílů spojeneckého bombardování. Největší letecký útok nastal 7. března 1945. Celé město i s koncentračním táborem bylo srovnáno se zemí. Jaroslav Petr byl ten den v táboře, na který dopadaly desítky zápalných bomb. „Mně zrovna před postelí vybuchl jeden zápalnej kus a začalo to hořet. Chlapi šli vyrážet dveře, které byly zamčené. Nakonec se jim to podařilo. Jiná skupina hasila oheň pískem. Židlí jsem vytloukl sklo v okně, abychom měli vzduch a neudusili se, protože venku byly ještě okenice. Spárami okenic jsme viděli, jak hoří město a náš tábor. Bachaři utekli a nechali nás v tom. Řada z kamarádů uhořela. My jsme tenkrát ze země vyrvali ukotvení drátěného pletiva a odstranili jsme i druhý plot. Podlezli jsme a viděli jsme, že za zoraným polem hoří vilová čtvrť Alten.“ Jaroslav Petr slyšel volání o pomoc a i přes velké nebezpečí zachránil z hořícího domu malé děti. „Na nic jiného jsem nemyslel než jim pomoct. Šel jsem do baráku a děti jsem vynesl z ložnice.“ Dne 12. dubna 1945 se museli všichni přeživší vězni vydat ze zničeného tábora na pochod do dalšího nacistického koncentračního tábora v Griebo.