První oběť akce Kámen

„To bude můj nejhorší okamžik, až spatřím ty ubohé oběti, celou rodinu. Velmi těžko jsem vystupoval po schodech do prvého poschodí. Cítil jsem, že se chvěji na celém těle. Musel jsem býti celý bledý v obličeji, ale nic na plat. Přistoupím ku dveřím, za nimiž bylo slyšet hlasitý hovor, ba i smích. Zaklepám. Uvnitř nastalo okamžitě hrobové ticho. Věřím, že těžko některý z uvnitř sedících polkl slinu.“ 

Tak ve svých pamětech popsal svůj první vynucený převod v rámci Akce Kámen Stanislav Liška. Na falešnou hranici tehdy musel z rozkazu StB převést rodinu Jana Prošvice, bývalého majitele úspěšného podniku ETA, kde se vyráběly domácí elektrospotřebiče. Po znárodnění podniku a po několika varováních agenta-provokátera, že mu hrozí zatčení, se Jan Prošvic rozhodl uprchnout z republiky. Spolu s manželkou sebou vzali pouze dvě starší ze svých celkem čtyř dětí – mladší se měly dostat na Západ později.

Během setkání v hotelovém pokoji se Jan Prošvic obrátil na Stanislava Lišku s otázkou, zda se skutečně není čeho obávat. Velitel stanice SNB ze Všerub mu odpověděl, že nikoli, ale že by si s sebou měli vzít dost jídla. Nato Jan Prošvic u hoteliéra objednal pro každého balíček s jídlem, každý z rodiny se chopil nějakého zavazadla a nasedli do auta. Byl 23. duben 1948, schylovalo se k půlnoci. 

„Je pravdou, že nebylo za těžko pro mě překročiti opravdové hranice i s tou rodinou, ale co moje rodina?“ vzpomíná ve svých pamětech Stanislav Liška. Přemýšlel, zda by ještě nemohl Prošvicovi nějak varovat a zachránit je. „Ne, to neudělám, vždyť moje rodina byla mi nadevše. Upozornit je, v čem se nachází? Ne, to také ne, vždyť nemusí vydržet výslech, mě prozradí a co moje rodina? Ne, nenašel jsem žádného východiska z této již  započaté hrůzy.“

Citace Stanislava Lišky a fotografie Jana Prošvice pocházejí z knihy Václavy Jandečkové Kámen: Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice u Všerub na Domažlicku“, Nakladatelství Českého lesa. Domažlice 2013.