Divadlo, které zbylo
Meziválečný avantgardní divadelník Emil František Burian strávil válečné roky 1941–1945 v zajetí nejprve v Terezíně a později v koncentračních táborech. Jen zázrakem přežil potopení lodi Cap Arcona ve vodách Baltského moře. Do Prahy se vrátil až v druhé polovině května 1945, a to díky osobní záchranné výpravě jednoho z mladých sympatizantů jeho divadla Antonína J. Liehma. Přivezl Buriana do Prahy a ten, navzdory prožitým hrůzám a špatnému fyzickému stavu, se chtěl okamžitě vrhnout do práce. V té době probíhalo přerozdělování pražských divadelních scén a E. F. Burian doufal, že dostane zpátky původní prostory Divadla D34 v Mozarteu. To však již bylo obsazeno. Jediná volná adresa byla Na Poříčí 26, kde mu už v roce 1938 poskytla Legiobanka náhradní působiště. A teď, v čase svobody, se sem musel uchýlit znovu. „On když se vrátil, to už bylo přece jenom tři neděle po válce. Tak šel do toho sálu na Poříčí a dal mu název Divadlo, které zbylo,“ vysvětluje jeho tehdejší spolupracovník Antonín J. Liehm. Později se Burian vrátil k názvu D46 podle roku dané sezony. Jeho první inscenací po návratu byl Romeo a Julie s podtitulem Sen jednoho vězně. Shakespearovu předlohu zpracoval se zkušeností koncentračního tábora. A jako první poválečný voiceband připravil verše Františka Hrubína. „Ten bydlel na Žižkově a já jsem k němu chodil každý den pro nové stránky a nosil jsem je do divadla. A Burian to rovnou zkoušel,“ vypráví A. J. Liehm. Voiceband se jmenoval Jobova noc.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Antonín J. Liehm
Antonín J. Liehm se narodil 2. března 1924 v Praze. Vyrůstal na Žižkově, jeho tatínek byl advokát. Před válkou se seznámil s Emilem Františkem Burianem a zapojil se do mimodivadelních aktivit kolem jeho divadla. Po maturitě v roce 1944 musel na nucené práce do zemědělství ve východních Čechách. Na sklonku války se vrátil do Prahy. Ve dnech Pražského povstání pracoval jako tlumočník pro Mezinárodní červený kříž. V polovině května zorganizoval záchrannou výpravu, která přivezla do Prahy zbídačeného Buriana, který přežil koncentrační tábor a zázrakem se zachránil v Baltském moři z bombardované lodi. Po návratu E. F. Burian založil časopis Kulturní politika a řídil ho společně s A. J. Liehmem. Pamětník se zapsal ke studiu na Vysokou školu politickou a sociální, ale kvůli práci v časopise studium nedokončil. Krátce pracoval i v tiskovém odboru ministerstva zahraničí. V roce 1949 bylo vydávání časopisu úředně ukončeno a brzy dostal výpověď i na ministerstvu. V roce 1950 pamětník nastoupil na dvouletou vojenskou službu. Po návratu pracoval v zahraniční redakci ČTK až do rehabilitace v roce 1956, která mu umožnila návrat do původního zaměstnání na ministerstvu. V roce 1960 se stal redaktorem Literárních novin a významně se podílel na jejich proměně z ideologického týdeníku v nejčtenější časopis a symbol liberální atmosféry pražského jara. Po srpnové okupaci se rozhodl opustit Československo a pokračovat v práci ze zahraničí. Ve Francii požádal o azyl, přednášel na mnoha evropských i amerických univerzitách. Od doku 1970 žil v USA. Průběžně spolupracoval s římskými Listy Jiřího Pelikána. V první polovině 80. let se vrátil do Francie a založil vlastní mezinárodní kulturně-politický časopis Lettre Internationale, který postupně začal vycházet v devíti jazycích, po roce 1989 i česky. Jeho účast v obnovovaných Literárních novinách v roce 1990 vydavatel odmítl. A. J. Liehm vydal řadu publikací rozhovorů s předními osobnostmi evropské i české kultury, zejména Rozhovor (1966), Generace (1969/1988), Ostře sledované filmy (1974). V roce 2002 vyšla jeho vzpomínková kniha Minulost v přítomnosti. K jeho devadesátým narozeninám vyšel kompletní soubor jeho článků v Listech pod názvem Názory tak řečeného Dalimila.
