Germáni ho drželi za nohy

Vojáci 1. československého samostatného praporu dostali počátkem roku 1943 svůj první bojový úkol – po cestě vlakem z Buzuluku do Valujek a následném přibližně 350 km dlouhém vyčerpávajícím pochodu dorazili dne 1. 3. 1943 do vesnice Sokolovo, kde měli udržet obranné postavení na řece Mža, a zastavit tak možný postup německých jednotek. První rota nadporučíka Otakara Jaroše zde zaujala vysunuté obranné postavení a již dne 8. 3. 1943 přišla německá ofenziva - na Sokolovo zaútočilo čtrnáct německých tanků. Vojáci 1. roty útok tanků i pěchoty několikrát odrazili a zůstali v obranném postavení. Ačkoliv velitel praporu Ludvík Svoboda vydal rozkaz k ústupu, k 1. rotě se nedostal. Druhá rota, ve které bojoval Nikolaj Kubarič měla záchranný úkol: „Jít na pomoc Jarošovi. Tak to je konec, řekl jsem si.“ Rota Nikolaje Kubariče s velitelem nadporučíkem Janem Kudličem postupovala z obranného postavení u obce Arťuchovka do útoku na Sokolovo: „Nevěděl jsem, co mám dělat. Tady ležel mrtvej kamarád, támhle další mrtvoly a velitel furt křičel: ,Vpřed!‘“ Nikolaj Kubarič se nakonec dostal na určené místo a uviděl raněného Jaroše, jak slezl dolů z věže kostela, kde měl pozorovatelnu, a vybíhá na ulici před kostel: „Tam jel německý pásový vůz, který měl po straně kulomety a plamenomety. Právě ten vůz Jaroše zajel, já jsem to viděl.“ Kubarič vzpomíná na noc po bitvě, kdy slyšel z bojiště volání československých vojáků o pomoc. „To si neumíte představit, co s nima Germáni dělali, raněné vojáky házeli do ohně. To nebyli lidé, ty Germáni.“ Zahynul nejen nadporučík Jaroš, ale také velitel 2. roty Jan Kudlič. Další zranění vojáci byli převezeni do Charkova, kde byli po německém záboru města zavražděni přímo v nemocnici. Boje u Sokolova se účastnila také třetí rota nadporučíka Vladimíra Janka. Výsledek bitvy byl hodnocen jako úspěšný, jelikož byl zastaven postup německých jednotek. I tak hrozilo po německém zabrání Charkova obklíčení, a tak byla jednotka od 15. 3. 1943 na ústupu.